Zvláštní cena poroty - Čapkoviny 2017

02.05.2017 19:05

Žákyně IX.A, Nikola Pincová, se zúčastnila literární soutěže Čapkoviny 2017. Šlo o 4. ročník celopražské soutěže s podnázvem Žijeme s knihou na téma "Cesta do neznáma". Soutěž je určena pro žáky 2. stupně základních škol, víceletá gymnázia a pro žáky středních škol a gymnázií. Vybrala si umělecký text - povídku. Slavnostní vyhlášení vítězů proběhlo 28.4.2017.

Nikola Pincová získala za svoji povídku zvláštní cenu poroty a její povídka bude zveřejněna v časopise Čapkoviny.

 

Text povídky:

 

CESTA DO NEZNÁMA

 „Přestaneš už pochodovat?“ ozve se otráveným hlasem Lenka. Monika, Lenčina sestra, jen nervózně rozhodí rukama, ve kterých křečovitě svírá dvě obálky. „Nevím. Nemůžu přestat.“ Lenka nad její nervozitou pouze kroutí hlavou. „Co je na tom tak těžkého? Prostě je otevři.“ A prstem ukáže na obálky. „Nemůžu to jen tak otevřít. Co když tam bude napsáno, že mě nevzali?“ Monika vypadá, že nemá daleko k pláči. Lenka si povzdechne, vstane z postele, na které až do této chvíle sedí, a chytne Moničiny ruce do svých. „ Teď mě dobře poslouchej, ano? Jsi chytrá, Moni, a máš obrovský talent! Říkají to všichni, jen ty to nevidíš. Dřela jsi, a to dost. Nevidím důvod, proč by tě neměli vzít.“ Povzbudivě její ruce stiskne a usměje se.

Monika se nadechne, aby se uklidnila, a pak jí usměv opětuje. Vyprostí své ruce z Lenčiných, a i s obálkami se vydá ke svému pracovnímu stolu. Do rukou vezme nůžky a poté se posadí na postel. Lenka ji následuje a posadí se naproti ní tak, aby si viděly do obličeje.  „Připravena?“ zeptá se Lenka. Monika kývne hlavou na souhlas, vezme nůžky a opatrně rozstřihne obálku. Nůžky položí zpět na postel. Tak do toho! Povzbudí Monika samu sebe a se zatajeným dechem vyjímá z obálky osudný list papíru. Rozloží ho a dá se do čtení. Lenka pouze sleduje výraz její tváře, z něhož by mohla vyčíst, co je na papíře napsané. Moničina tvář vypadá čím dál tím veselejší. Na konci dopisu náhle vypískne. „Vzali mě. Oni mě vzali!“ Lenka, též nadšená, že její sestru přijali, ji obejme. „Říkala jsem ti to,“ věnuje Monice upřímný úsměv.

„Máš pravdu, ale tahle škola není ta hlavní. Ta přijde až teď.“ Zavře oči a zhluboka se nadechne. Do rukou vezme druhou obálku a opět ji rozřízne nožem. Vyjme hlavičkový papír a nervózně se podívá na Lenku. Ta ji kývnutím hlavy pobídne. Monika se dá do čtení. Napjatá Lenka si nervózně pohrává s lemem svého trička a sleduje svou mladší sestru. Ta si náhle rukou zakryje ústa a její oči se začínají naplňovat slzami. „Moni, co se stalo?“ zeptá se Lenka. Bojí se, že sestru nevzali. Monika ale jen záporně kroutí hlavou, a po tváři jí stéká první slza. „Tak proč pláčeš?“ zeptá se zmateným hlasem. Nerozumí tomu.

Sestra se trochu uklidní a konečně promluví. „Oni mě přijali. Opravdu mě přijali. Už jsem v to nedoufala, myslela jsem, že jsem pohořela.“ Setře si hřbetem ruky slzy z tváře a usměje se na Lenku. „Jak vidíš, tak jsi nejspíš nepohořela. Nesmíš se tak podceňovat. Tvůj talent na psaní je mimořádný, Moni. A na téhle škole si to zřejmě myslí taky.“ Lenka jí položí ruku na rameno. Monika se usmívá, avšak najednou, z vteřiny na vteřinu opět posmutní. „Bojím se,“ řekne a zadívá se na své povlečení na posteli, které ji v tu chvíli přijde jako ta nejzajímavější věc na světě. „Čeho se bojíš?“ zeptá se Lenka a pohladí svou sestru po rameni. „Všeho. Nových lidí, nového prostředí. Co když si nenajdu nové přátele? Nebo se nezalíbím ani učitelům a oni mě pak nebudou mít rádi?“ Vypadá najednou sklesle. Je vidět, že tohle bylo to, co ji celou dobu tak moc trápilo. Lenka věděla, jaké to je. Dva roky zpět zažívala to samé. Strach z toho, že jde na místo, kde je všechno zcela nové a cizí. Také se bála. A jak moc.

Přistoupila ke své mladší sestře a vtáhla si ji do hřejivého obětí. „Poslouchej mě. Nemáš se čeho bát. Chápu, že teď ti přijde představa toho, že opustíš svou dosavadní školu a přátele naprosto absurdní, ale není to tak. S přáteli se budeš moci vídat stále, akorát mimo školu. Učitelé si tě zamilují, to se neboj. A i kdyby ne, nemohou tě soudit podle toho, jak na ně působíš, ale podle znalostí. A ty je máš.“ Monika mlčí, a tak Lenka pokračuje. „Měla jsem to stejné. Brala jsem novou školu jako tu nejhorší věc na světě a měla jsem strach. Ukázalo se, že jsem se bála úplně zbytečně. Podívej se na mě. Na školu už chodím skoro dva roky. Mám bezva kamarády a mám se skvěle. Opravdu to nic není.“ Monika se na ni už konečně podívá.

„Ale já nejsem jako ty, Leni. Ty jsi komunikativní a přátelská, zatímco já …? Jsem uzavřená do sebe a světa knih. Nejsem moc společenská a seznámit se s někým mi trvá hrozně dlouho.“ Posmutní. Lenka jí zvedne hlavu tak, aby viděla do očí. „I kdyby ti to zabralo celou věčnost, přátele si najdeš. Na tvé škole se určitě najde někdo, kdo je na tom stejně jako ty, uvidíš. A  kdybys nebyla komunikativní, zvládla bys psát na internetu tak, jak píšeš teď? Podle mě na tohle odvahu jen tak někdo nemá.“ „Máš pravdu. Musím se trochu sebrat. Je to zkrátka nový začátek. A já si ho musím vychutnat,“ řekne Monika a její tvář se pomalu rozjasňuje. Lenka ji pohladí po vlasech. „Přesně tak. Je to změna, kterou každý z nás musel, nebo bude muset podstoupit. Nevyhneš se jí. A proto si ji užívej plnými doušky. Ber to jako takovou malou cestu do neznáma.“

 

Jméno a příjmení: Nikola Pincová