Senioři, vyprávějte!

   Na jaře tohoto roku vyhlásila dobříšská knihovna projekt "Senioři, vyprávějte!" Cílem projektu bylo zaznamenat vzpomínky lidí, kteří prošli ve svém mládí nelehkým obdobím, a ukázat, jak toto obtížné období lze překonat. I slova pamětníků nám mohou pomoci lépe projít obdobím koronavirové pandemie.

   Tereza Profousová ze VII. D zaznamenala vyprávění svých prarodičů takto:

   Senioři, vyprávějte!

   Vyprávění plyne ze slov mé babičky Dany Klimendové (nar. 1958) a dědy Luďka Klimendy (nar. 1952).

   Celé období komunismu bylo velice složité a nelehké. Nebylo možné podnikat, nebyly žádné zprávy ze západního světa a hodnocení událostí bylo lživé. Tíživá byla i celková atmosféra a nemožnost bez obav vyjádřit svůj názor. Některé dny byly lehké a bez obav, někdy jsem však zažívala strach o svou rodinu, o sebe a o náš národ.

   Za komunismu mi vadily protekční výjezdní doložky na Západ a obtěžovala nás celní prohlášení, i když jsme jeli například jen z Drážďan. Život komplikovalo nedostatkové zboží, mnohdy nebyly k sehnání základní věci a panovala malá možnost širšího výběru zboží, na knihy, oblečení, ale i pomeranče se stály dlouhé fronty. Nesvobodu jsem nějak nepociťovala… Bydleli jsme na venkově. Moji rodiče byli obyčejní lidé, maminka úřednice a táta učitel. Pravdou je, že táta nesvobodu prožíval mnohem výrazněji, nemohl jít na střední školu, protože jeho rodiče byli živnostníci, musel se vyučit, teprve poté „utekl“ na přijímací zkoušky a na přímluvu nestraníka z průmyslové školy ho přijali, i když správně si měl tříletý obor odpracovat ve fabrice. Po maturitě ovšem nesměl na vysokou, zkoušel to několikrát, ale marně. Přesto nakonec v osmdesátých letech udělal pedagogické minimum, aby mohl učit… Doba už byla přece jen volnější. Můj táta mi šel vzorem tím, že když se o něco snažíš, dokážeš to. 

   Doma jsme celkově o politice moc nemluvili, občas jsme maximálně poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu - to byla rozhlasová studia, něco jako rádio.  Nemohli jsme vůbec svobodně cestovat. Když jsem byla starší a měla jsem práci, byla jsem donucena vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství. Prostě jsem měla knížku a dvakrát ročně jsem musela na schůzi.

   V roce 1989 se začal svět lepšit. Lidé můžou být rádi, že mohou žít svobodně, mohou cestovat a vlastně vše se dá normálně sehnat. Štvou mě také lživá hodnocení a zprávy o našem politickém dění. To, že na politické scéně probíhají souboje, beru jako normální příznak demokracie, stále je to lepší než před rokem 1989. Samozřejmě je dobře, že dnešní děti mohou normálně studovat, kde se jim zlíbí. Jediné, co mě znepokojuje, je, aby se aktuální politický vývoj nezvrtl v novou nesvobodu.